Jízda králů - 25.5.2013 v Manerově

 

Naposledy se v Manerově s koňama jezdilo při dožinkách brzo po válce, v litě 1947 nebo nekeré rok okolo. Snažime se navázat po odmlce nekolika generaci...

Co je to jízda králů

Opantlená, naškrobená moravská jízda pod vlajícími standartami se vyhrne na dědinu a ovládne ji rozdílem kvality právě toho druhu, jaký odedávna dělil kavalerii od pěšáků. To je jízda králů, jedna z nejslavnějších moravských tradic, doslova symbol některých obcí a měst, pro něž je hlavní vizitkou domácí kultury a také magnetem na turisty.

Jízda králů je dnes mylně spojována především s Dolňáckem (Hluk, Kyjov, Vlčnov, Kunovice). Děje se tak proto, že v tomto národopisném regionu tradice přetrvaly obecně déle a bez přerušení, zatímco v jiných částech Moravy, jmenovitě na Hané, upadaly zvyky i nošení krojů už v druhé polovině 19.st.

Přitom právě jízdy králů na Hané bývaly velice slavné, pyšné a bojovné. Patřilo totiž ke zvyku, který si popíšeme podrobně dále, že se družiny z různých dědin snažily zajmout cizí krále; toho svého musely důkladně hlídat, protože vyplácení ze zajetí bylo drahé. O krále se sváděly hotové bitvy, například v roce 1819 se na lověšických pastvinách blíže Přerova utkaly hned čtyři různé družiny v celkovém počtu 80 jezdců, z nichž osm bylo zabito na místě a z dvaceti těžce raněných pět zemřelo později. Vrchnost následně zakazovala nošení zbraní a tradice postupně upadala.

Původ jízdy králů

O výklad jízdy králů se za posledních sto padesát let pokusilo mnoho vědců. Padla spousta nápadů, taková spousta, že se výklad nakonec spíš zastřel a znejasnil. Přitom je na první pohled jasné, že jízda králů v sobě skrývá několik časových vrstev, které se postupně nabalovaly.

Původní jádro zvyku podle některých symbolů (viz dále) užívaných za jízdy zřejmě patří k prastarým magickým obřadům na zajištění úrody. Je zde zřejmá návaznost na polní obřady, jaké mohli samozřejmě v dobou dané podobě provozovat již naši neolitičtí předkové před šesti tisíci lety – objíždění katastru, sbírání obětin, symbolické propojení země a plodivé síly.

Křesťanství kupodivu na tomto zvyku nezanechalo mnoho stop, na rozdíl od jiných původně pohanských svátků a tradic v průběhu roku. Spíše se podepsalo sociální rozvrstvení v průběhu středověku a hlavně novověku ba moderní. Narážíme tím na nositele tradice, skupinu, která ji provádí. Koleda na sto a jeden způsob byla za starých časů velice rozšířená, prováděla se za účelem podpory tu chudých rodin, tu pastuchy nebo učitele, dvou největších chudáků v dědině, jindy zase mladých hochů nebo děvčat. Od tří králů přes ostatky, smrtnou a mrskut, královničky a jízdu králů až po dožínky, hody, mikulášské pochůzky, vždy nějaká sociálně vymezená skupina vybírala po dědině poživatiny.

Jízda na koních svým charakterem předurčuje polovojenský způsob provedení, za provaděče zvyku se tedy postupně ustavili odvedenci. Postupem času jízda králů nabyla charakter poněkud raubířského řádění a téměř vybírání výpalného. Vyplývá to z logiky věci – odvedenci byli bráni z rodné dědiny s vidinou toho, že se buďto nevrátí vůbec, nebo až za mnoho let, všelijak posekaní, nemocní, předčasně zestárlí a hlavně chudí. Odvod na vojnu znamenal sociální likvidaci, branci si tedy chtěli naposled povyrazit, pošpásovat. Vyhrožovali tedy napůl žertem, napůl vážně podupáním zahrádky či rozebráním došků na podestýlku pod koně, dokud nedostali různé dobroty a hlavně posilňující nápoje.

Nejmladší vrstvou nabalenou na tradici je novodobá, folklorismem ovlivněná společenská poptávka. Vidíme to právě v obcích a městech, kde se jízda udržela nepřerušeně až do dnešních časů. Původní smysl jízdy tam již úplně zašel (nejezdí se do polí), udržují se jen povrchní znaky (růže, král-panic) bez znalosti významu symbolu, velice zbytnělý je reprezentativní význam funkce krále a navázaná novodobá pravidla jeho jmenování, výkonu funkce a pod.

Do výkladu původu jízdy králů bohužel zasáhly také politické tendence, a to zejména v obrození. Český nacionalizmus 19. století podřizoval vědecky ověřitelná fakta nacionálním mýtům. Doslova se vymýšlely vhodné báchorky, které měly oslovit venkovský lid s cílem přiklonit ho na stranu obrozeneckého politického tábora. Dodnes nejrozšířenější výklad jízdy králů je právě takovým vymyšleným příběhem – podle něj tím lidé napodobují útěk krále Matyáše Korvína z bitvy s Jiřím z Poběbrad. Jde o dokonalé neporozumění symbolům, jako je převlek do ženských šatů (údajně maskování krále), růže v ústech (aby se neprořekl, kým je) a hlavně titulu krále, jejichž pravý význam si probereme dále. Obrozenci ignorovali „nepotřebná“ fakta, jako zejména požadavek tradice na panictví krále (jak to jen vysvětlit u krále skutečného?) nebo skutečnost, že vysoká politika prostý lid nikdy moc nezajímala a že politické tahanice se nikdy do lidové kultury nepřenášely.

Tajemná řeč symbolů

Už jsme si řekli výše, že jízda králů v sobě skrývá několik klíčových symbolů, které vysvětlují původní podstatu tradice, dnes na první pohled neviditelnou, schovanou za bombastickým vnějším efektem.

Nezačneme od krále, ale od ječmene. Obilí, tolikrát zmiňované, že se jím jede či pojede, že se v něm král schoval a hledá a pak našel, koneckonců jméno hanáckého krále Ječmínka, to vše ukazuje na středobod všeho snažení – jde o obilí. O úrodu. Koneckonců o přežití. Květnové srážky rozhodují o tom, jak naroste obilí („májová kapka za dukát“). Zlaté zrno, bohatství, pole. Na tomto základě se staví další patra.

Panic– jak už bylo řečeno, podmínkou je, aby král byl panic. Proto jezdí mladí hoši pod 13 let, že je u nich jakási jistota, že ještě nezhřešili. Po staru, že jejich plodivá síla je dosud celá, nedotčená, a může se projevit plnou silou při magické objížďce polností, které mají být oplodněny.

Kůň– přesněji hřebec, v původní tradici. To je jasný symbol plodnosti. Navíc jde o přírodní sílu podřízenou člověku, o zápřah, orbu a vše, co kůň dělal pro člověka při obdělávání polí. Hřebec byl u Slovanů za pohanských dob i zpodobením božstev, jejich majetkem, používal se k věštění ad.

Ženské šaty– převlek, který tak zamotal hlavu naivním obrozencům, není opět ničím jiným, než projevem lidové magie se smyslem posílit plodnost. V lidové kultuře se podobný  „trik“ projevuje i při jiných příležitostech, například ženichovi byla oblékána dívčí zástěra nebo plachta koutnice a jiné prvky ženského kroje. Kombinace mužských a ženských prvků je poměrně okatým plodivým manévrem.

Růže– kromě toho, že je sama někdy symbolem plodnosti, je hlavně symbolem tajemství. Růže položená na hrob zabraňuje vycházení upíra. Růže je symbolem mlčení, spánku (viz pohádka o Šípkové růžence). Co by to bylo za magii, kdyby se u ní kecalo – taková je logika růže v ústech krále; mlčení po celou dobu obřadu je podmínkou jeho úspěšnosti.

Král– konečně je zde ústřední postava jízdy. Je třeba hned na začátku říci, že skutečně nešlo o vladařský královský titul, protože svého krále, knížete, stárka či předáka si odedávna volily všechna společenstva, ať už to byly kmeny a rody nebo dědiny či jen skupiny pasáčků. Samotné slovo „král“ je odvozeno od franckého jména Karel (panovník Karel veliký), podobně jako od římského Caesara byl odvozen název vladařské funkce v Římě a později v dalších impériích. Původním termínem pro vladaře u Slovanů bylo slovo rekonstruované do podoby knęz (s nosovkou čti knenz, je příbuzné se starogermánským kyning, dnes angl. king), z něhož se později vyvinulo slovo kníže, a také kněz. Nebylo výjimkou, nýbrž spíše pravidlem, že kníže a kněz byla stejná postava. V tom smyslu je třeba postavu krále jízdy vnímat nejen jako knížete světského (vládce družiny), ale především duchovního, jako kněze či postaru žrece, který provádí jako hlavní obřadník celý magický úkon, jak jsme si ho popsali výše.

Podobná „hra“ se objevuje v zemědělských kulturách po celém světe, nejde jen o naši specialitu. Například v bulharském prostředí se dlouho držel pohanský zvyk „perepuga“, kdy při dlouhotrvajícím suchu byl dům od domu voděn chlapec ozdobený listím, představující „krále Peruna“.

V principu podobné byly ale i zvyky zemědělců na druhé straně zeměkoule, třeba u Aztéků ve středí Americe. Tato indiánská civilizace byla životně závislá na pravidelných deštích. Když nepršelo a začal hladomor, kněží vybrali mladíka, jemuž snesli všechny možné dobroty a pití a ještě mu přivedli mladé slečny pro obveselení, projevovali mu úctu jako, ano, jako králi, chovali jej jako v bavlnce, ale jen do času. Nakonec mladíka obětovali bohu deště tak, že jej utopili v jezeře Texcoco. Načež začalo pršet.

Podtrženo a sečteno, jízda králů je posledním výhonkem dlouhé vývojové řady prastarého zemědělského rituálu, magické praktiky, na niž se postupem staletí nabalilo několik dalších vrstev. Ty všechny jsou dnes samozřejmě plnohodnotnou součástí tradice, která je právě proto krásná, že je nejen stará, ale také rozvinutá, bohatá, pestrá, efektní... a trochu záhadná.

Co chceme za jízdu

V lidových zvycích, které přežily do současnosti, ať už kontinuálně nebo po obnovení, se často provádějí úkony, o nichž dnes lidé neví, co původně znamenaly. Domníváme se, že správný vhled do tradice a samotné praktické provedení není možné bez hlubší znalosti věci. Zajisté, mnohé detaily zvyku jsou dávno zapomenuté, nezaznamenané, už je nikdy nikdo nezrekonstruuje v původní podobě. Tyto dílčí prvky lze nahradit nebo překlenout, leccos si lze i přimyslet (tak se ostatně lidová kultura „vylepšovala“ vždy). Nelze ale opominout a ignorovat úplnou podstatu tradice. Výsledkem je dobová syntéza, nečinící si nárok na jedinou správnost či neomylnost. Ambice, kterou máme, je obnovení prastarého zvyku na nějakém podloženém základě,  byť v novodobém provedení, tak aby byly pokud možno přirozeně překlenuty ty části, které se nezachovaly nebo které neměly šanci vyrůst tak, jako je tomu v regionech s nepřerušenou tradicí.

Jízda králů v Manerově je pro nás vyvrcholením desetileté práce při obnově lidové kultury.

Závěrem hostům

Jde o úrodu, o déšť. Ale paradoxně my organizátoři jsme se modlili, aby nepršelo a jízda se povedla. A to už je ta druhá stránka věci, ta společenská rovina tradice, nabalená  na lidové zvyky jako poslední, ale o to důležitější. Bez lidí, bez účasti a trochy podívané, lidově řečeno čumendy a zábavy, by to nejen nebylo ono, ale nebylo by to vůbec.  Když ale všichni víme, co děláme a proč, tak v tom je ten rozdíl mezi lidovým zvykem a představením.

Díky za návštěvu!

PřílohaVelikost
deutsch.doc51 KB
english.doc239.5 KB

Copyright © Manner 2013. All Rights Reserved.